Mnoho lidí si v situaci, kdy na ulici vidí slepeckého psa, řekne: Ten je ale smutný. Má tolik práce a žádnou zábavu v životě. Celý den jen slouží člověku.
Představený pohled na problematiku je ale celkem jednostranný. Nejlepší přátelé nevidomých opravdu jsou přáteli, nikoli sluhy. Jen se jejich pocity navenek projevují trochu jinak. Tito psi totiž byli vybráni tak, aby co nejlépe plnili svůj úkol, a k tomu afektované projevy emocí jednoduše nepatří.

Výcvik vodícího psa začíná prakticky už u výběru jeho rodičů, kteří mu musejí předat nejen perfektní zdravotní stav, ale i vhodný temperament a vzorce chování. Organizace, které pomocníky nevidomých cvičí, většinou pracují se štěňaty vlastních chovných fen, jež absolvovaly přísná výběrová řízení. Další možností je pak odkoupení vhodného štěněte od prověřeného chovatele.
Po narození štěněte a prvních osmi týdnech, které tráví s matkou a sourozenci, přichází další etapa. Tou je takzvaná předvýchova. Štěně je až do věku jednoho roku umístěno u spolupracujícího předvychovatele. Zde se učí věcem, které by měl zvládat každý slušně vychovaný čtyřnohý společník, a sice hygieně, základní poslušnosti včetně aportování, klidné interakci s lidmi i jinými zvířaty, cestování v dopravních prostředcích a mnohému dalšímu.

Samotný výcvik se poté soustředí na potřeby osoby, která bude konečným majitelem psa. Vodící pes se učí jednotlivé trasy a speciální povely, jako podávání předmětů, cestování s nevidomým, překonávání schodů a další.
Je potřeba zdůraznit, že v rámci výcviku jsou psi selektováni nejen podle toho, zda činnost zvládají, ale i podle toho, jestli je práce baví, byť projev této záliby nemusí být cizímu člověku zřejmý. Vodící pes tedy není sluhou – jeho náplní práce je pomáhat v životě svému nejlepšímu příteli. A to není práce smutná, ale šlechetná.